Téma týdne - Zoufalství

4. února 2012 v 16:17 | Realiz ©

Zoufalství

Byla jsem si jistá, že jsem mrtvá. Plakala jsem, však slzy nevyšly na povrch promrzlých tváří. Jediné co si pamatuju, byly záblesky světel a rachot plechů, které se o sebe drtily. Blikající světla mě ukonejšila, však bolest ze zad a nohou vystupovala a svírala mé dlaně v pěst. Bledé rty a v ústech krev, kterou jsem vykašlávala. Topila jsem se ve vlastních slzách, zoufalství a krvi. Dál, dál nebylo nic. Já jako člověk, jsem přestávala fungovat.
...
Probudila jsem se v ponuré bílé místnosti, ze které byl cítit pach lidského utrpení a bolesti. Snad místy i závan radosti a odlehčení. Nevím jestli byla opravdu bílá a ponurá, ale zdálo se mi. "Zlato, drahoušku. Slyšíš mě?" šeptala maminka. "Mami, mami." křičela jsem a byla jsem nesmírně šťastná. "Tak řekni něco, proboha promluv." řekla a zabořila hlavu do peřiny a ohřívala i mou ledovou ruku. "Mami, slyším tě. Maminko, maminečko." Nic, mluvila jsem, však ze sebe nevydala ani hlásku. "Pane doktore co je jí?" ptala se zajíkavě. Křičela jsem, řvala a brečela, ale všechny pokusy byly zbytečné. Byla jsem uzamčena sama do sebe, okolní svět mě neviděl, neslyšel, necítil... Propadla jsem zoufalství. V ústech jsem opět cítila krev a všechny jizvy po těle mě začaly pálit. Čím víc jsem se snažila, tím bolestivější to bylo. Ale bolest byla druhořadá, dál a dál jsem se o moji vnější existenci pokoušela. Srdce mi tlouklo, snad jako by se chtělo dostat z hrudi. Hrála jsem si se svou duší, ale tělem nepohla. Psychické vyčerpání a nesnáze mě umlčely. Tikající hodiny, někde v místnosti mi naznačovaly jak čas letí. Tik, tak, tik, tak... Kde je moje heslo Není čas ztrácet čas? Byla jsem pohřbena ve svém vlastním těle. "Píp, píp, píp."
"Můj ty bože, ztrácíme ji." slyšela jsem, ale bylo mi vše už jedno. Dusila jsem se svými slzami, smutkem. Prahla jsem obejmout naše a bráchu, říct jim jak moc je mám ráda, znovu se postavit na nohy a užívat si života, ale mé srdíčko doťukávalo. Smrt se mi dívala do očí a natahovala ke mně ruku. Zajisté by má muka podáním ruky temnému kostlivci přestala, ale na to jsem tak slabá nebyla.
Neztrácela jsem v sebe naději, a tak se snažila udržet při i tom nejpodlejším životě. "Máme ji, máme ji." křičel hlas zvenku. "Bojuj víc, bojuj." rozkazovala jsem si a ejhle, ono to mladé tělo se opravdu nějak vzchopilo. Byla jsem na sebe jako na psa, cizí. Snažila jsem se do žil drogovat příjemnými vzpomínkami, které se mi v hlavě uchytily. A tak jsem tři měsíce přežívala. V samotě, se vzpomínkami, propadajíc často v pláč a zoufalství. Ale už jsem neřekla, že to vzdávámo. Bojovala bych i do posledního konce. Pozitivní myšlení mě vydrápalo ze spárů tmavé, pesimistické smrti, a tak jsem se vlastně zachránila.
...
Sice chodím teď na bolestné rehabilitace a opět se mi vrací obludné sny a vize, ale žiju. Chodím po svých nohou a vážím si toho, jak nikdy před tím. Jsem ráda za každý den s rodinou. Popadla jsem druhý dech a svůj život korigovala. Na stěnu v pokoji jsem si napsala velkým písmem I LOVE LIFE. Třeba i ty si teď na tom špatně, ale věř mi, že když myslíš na pěkné věci, budeš mít větší šance na uzdravení. Buď optimista a ještě něco. Nikdy se nevzdávej! ;))


Realiz, 4.2.2012, v 16:13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje příběhy?

Ano
Ne

Komentáře

1 groupgame groupgame | E-mail | Web | 4. února 2012 v 16:37 | Reagovat

nechcete zavítat na náš web?
nový screeny, videa a nápady
http://groupgame.blog.cz

2 Inu~ Inu~ | Web | 20. února 2012 v 15:36 | Reagovat

že WAU O,O
To je niečo úžasné, úžasná poviedka. Krásne napísaná a má aj krásny dej. Utekám preč, vyjadrím sa neskôr ešte :)

3 sofie ikara sofie ikara | Web | 24. března 2012 v 19:21 | Reagovat

Krásné.JInak hlasím,že se vracím znovu na blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama