Povídka - Tmou oživlé noční můry

25. prosince 2011 v 20:16 | Realiz ©


Tmou oživlé noční můry

(články jsou chráněny autorským právem)

Co to vůbec ta tma je? Dítě dne či bratr světla? Když poslední paprsky slunce dopadají na malebná údolíčka, celý kraj utichá. Slunce ubývá na síle a pomalu stéká, jako pramínek vody za kopce. V tu chvíli nastávvá přelom. Malé děti se západem utíkají domů. V očích se jim třpytí záře, však myšlenky odbočují jinam než k usínající krajině. Strach jim nahání tma a všudevyhlášené povídky o klekánicích. Shrbená osoba v černém plášti nebo i poletující duchové se zjizvenou tváří, předtavují děs a hrůzu pro pověrčivé děti. Je vůbec tmy potřeba? Myslím, že ano. Jak lidé, zvířata, tak i příroda je unavena z celého dne a zaslouží si odpočinek. Jen luna září na cestu a vše svým zrakem kontroluje. Proniká přes koruny stromů a proráží černočernou temnotu. Sem tam se z lesů ozve křik ptáků nebo šramot ve vzdálených keřích. Co se v lese vůbec v noční hodiny ožívá? Mohou to být snad i vaše nejhorší představy? Z čeho máte opravdu strach? Jsou to obrovští pavouci, hadi nebo obludné příšery? Pojďme se vašemu strachu podívat pěkně do očí.


Procházím lesem a zlehka našlapuji. Kroky jsou roztřesené, kolena mi neustále o sebe naráží. Sem tam pod mou tíhou křupne větvička. Sem tam něco zafuní v keřích. Aspoň, že měsíc proráží tmu. Slyším za sebou kroky, však bojím se otočit. Strnula jsem, nebyla schopná pohybu. Najednou začal foukat studený vítr a měsíc se schoval za tmavý mrak. Stála jsem jako přikovaná. Cítila jsem ledový dech a slyšela hrozivé vrčení, ale i tichou chůzi osmero nohou. Zprudka jsem sebou škubla a otočila jsem. Snad smrt v tu chvíli přede mnou stála a dívala se mi do očí. Osoba v černém plášti, vychrtlá a hubená. Oči mrtvé a tělo bílé jako v márnici. Ustoupila jsem pár kroků vzad a začala zrychlovat. Kořen stromu mě ale nenechal dál jít. Omotal se kolem mé nohy jako had. Snad had to opravdu byl. Syčící nestvůra s rozeklaným jazykem. Tep se mi zrychloval a začala jsem se třepat. Obrovský pavouk stojící za umrlcem se zlověstně díval svýma očima. Z kusáků mu stékal sliz, který zanechával stopy na studené, listy pokryté zemi. Chtěla jsem zařvat, zakřičet a hlavně se pohnout z místa. Mé nejhorší noční múry se přede mnou objevily. Kopla jsem do hada, omotaného kolem nohy, ve snaze ho nějak omráčit. Nepovedlo se a nohu mi z trestu ještě víc stáhl. Bylo mi mdlo a točila se mi hlava. Snad ve mé dolní končetině nezbyla ani kapka lidské krve. "Sss-fa." řekla osoba studeným hlasem. Had se mi začal z nohy odmotávat. Všechny ty mrtvé, umrlecké oči mě sledovaly. Sklátila jsem se. Spadla do navlhlého listí a své tělo už neovládala. Škubalo sebou ostře do stran. Byla to neskutečná bolest. Drásala mi tepny v těle. Bylo to jako jed, který mi koloval k srdci. Chtěla jsem zemřít, v tu chvíli by mě ze spárů zla vysvobodilo snad jen to. Byla jsem ovládána, tělo viselo zmordovaně ve vzduchu a mozek přestával pracovat. Nemohla jsem udělat nic. Však jediné co jsem ještě ve svých posledních chvílích dokázala, bylo si vzpomenout na ty u srdcehřejivé zážitky. Cítila jsem, že bolest povoluje. Snažila jsem se vzpomenout dál a dál. Najednou jsem cítila i nohy. Rychle jsem se postavila na zem a začala utíkat. Křížila jsem cestu mezi stromy a luna mi svítila na cestu. Trojoký pes ihned vystartoval. Svými obrovskými tlapami dpadával na kořeny starých dubů a buků. Oči svítivě zelené věděly kam běží, vedly převelké to zvíře dobře. Běžela jsem jako o život, protože tady mi vlastně ani o nic jiného nešlo. Zakopla jsem a povalila se na pěšinu vedoucí mezi stromy. Pes taktéž zpomalil. Pozorovala jsem, jak mu z huby stékají sliny. Jedovaté, jako on sám. Pomalu popocházel a když byl na dostatečné vzdálenosti, vyskočil po mně. Morda se mu zahryzla to lýtka. Prudce jsem zavyla ukrutnou bolestí. Zubiska se zařezávaly hlouběji do masa a krev pomalu stékala po kůži. Černočerná tma se mi rozlila před očima. Umírám, konečně. Mé noční můry se staly oživlými i touto nocí.

Ráno jsem se naštěstí probudila jen upocená v posteli. I hned jsem se začala kontrolovat. "Lýtko, bože to lýtko." řekla jsem a odhrnula nohavici. Přejížděla jsem si po noze a na něco jsem jen přece narazila. Malá jizva. "Co to má k čertu znamenat?" zabrblala jsem. Jizva se táhla od achilovky směrem k vnější části nohy. To je přece tam, kde se mi zakousla ta bestie ve snu. Ale jakto? Vždyť to byl pouze sen. Nebo ne?
>> Realiz, 25.12.2011, v 19:43

JAK SE VÁM článek líbil? Budu ráda, za každý názor. Vaše Realiz :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jiřina Korčáková Jiřina Korčáková | E-mail | Web | 26. prosince 2011 v 11:29 | Reagovat

Realiz máš tam hrubky ...

2 Realiz Realiz | Web | 26. prosince 2011 v 11:35 | Reagovat

Ano, jsem si toho vědoma. Jen co mi probíhá v hlavě, hážu hned na "papír", a tak moc nesleduju jestli se někde přepíšu nebo neudělám čárku. Budu se to snažit opravit. Děkuju za názor :-)

3 Kate Kate | Web | 26. prosince 2011 v 21:12 | Reagovat

Moc pěkně napsané. =)

4 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 0:34 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama