Příběh - Vánoční zázrak

24. prosince 2011 v 22:25 | Realiz ©

Vánoční zázrak?!

(článek je chráněn autorským právem)

Píše se rok 1878 a já přišla o to nejcenější ve svém životě. Dalo by se říct, že skoro i o půlku mého života. O mé rodiče.
"Nemám ráda Vánoce." opakuji si a odkopávám mokrý sníh z nohou. Z domů s vánoční ozdobou sálá taktové teplo, které je pro mě tak daleké. Chci se taky přitulit, s chutí se zakousnout do štědrovečerní večeře, ale ta se mi v mých snech rozplývá. "Tuláku. Aspoň ty si tu. Ty můj věrný hafane." povídám a drbu mu jeho srst, ač zablešenou, tak tam jen cítím opravdovou tu lásku, ten cit, to teplo. Vánoce jsou vždy pro mě nejtěžším obdobím. Osiřelé dítě se ve velkém světě rychle ztratí. Ale mí rodiče mě vidí. Určitě se dívají. Tam z nebe. Posílají mi pusinky a to jsou vločky. Chytám je do pusy a mávám k nebi. "Chudáku dítě." při těchto slovech mi hodila zámožná paní s modrým kloboukem dva šelinky. Jak krásně byla oblečená. Jak navoněná a já? V oškubaných tenkých cárech hader a z boty trčíc mi palec. Vlasy neuhlazené a neučesané jako ona, ale rozcuchané a zamotané. S rezavou barvou jako rýna blízkého kostela. Jsem prý ďáblovo plémě. Zima mě svírá a kolébá k věčnému spánku. Nohy mi slábnou a tak bez sil upadám pod most. "Co tu chceš? Jdi si pryč, tady se ohřívat nebudeš." křičíc na mě skupinka bezdomovců. Dvakrát jsem mrkla a potácela se k zemi. Hafan kolem mě skákal a se strachem mě olizoval. "Sbohem krutý světe."
Je mi zima, neúprosná. Své ruce skoro už necítím. Vidím tmu...
Sníh třpytící se na bílých stráních, pokrývá už tak unavenou zem. Stromy ohýbajíc se pod jeho tíhou se pomalu klátí k zemi. Sem tam nějaký ten srnec u lesa, vyškubává poslední stonky trávy, trčící pod bílou peřinou. Příroda utichá a usíná. Jen zpěv ptáků se rozléhá po kraji.
Probrala jsem se, ani nevím jak. Ležel na mě Tulák a zahříval mě. "Ty moje psisko. Sic nemáme co do huby, ale spolu to překonáme." Postavila jsem se na nohy ochrnuté zimou a ztěžka zavrávorala. Kroky byly nejisté. Omrzlé ruce jsem si ohřívala v srsti čtyřnohého přítele. Snad jediného přítele.
Bylo namáhavé jít kolem domů, ze kterých se linulo teplo, láska, pohoda a vůně cukroví. Jak by mé rty slastně ochutily ty sladké plody. Rozzářená okna nesoucí ozdoby, byly tak nádherné. Za záclonami pozoruji stíny členů rodiny. Matka tulíc malé dítě ke své hrudi a otec též objímaje syna pevnými a silnými rukami. Už cítím, cítím to teplo a tu lásku, ale mrazivý vítr a ledová zima mi snění rozmetá. "Děvče, pojď k nám. Nemůžeš tu v téhle zimě stát." ozvalo se ze tmy. "Nedůveřuj jim, ani na ně nehleď." poroučel mi mozek. Byla jsem už zvyklá se o sebe postarat a ostatním nedůvěřovat. I přítel snad nebyl přítelem, opravdu věřit jsem mohla jen Tulákovi. Společnost o mě zakopávala jak o prašivého psa. Co s děvčetem, se kterým jsou jen problémy. Však dámin hlas zněl tak sladce a mírumilovně, že jsem se o pár kroků přiblížila. Stála pod problikávající pouliční lampou. "Jak pak se jmenuješ?" "Margaret, madam." odpověděla jsem. "Odhaduju, že ti je tak patnáct, nemám pravdu?" zeptala se mě chlácholivým hlasem. Mlčky jsem přitakala. "Pojď se mnou. Nemůžeš tu jen tak stát. Vždyť je pod nulou a na sobě máš jen tenkou vrstvu oblečení. Pojď." řekla a natáhla ke mně ruku. Znejistěla jsem a ustoupila krok vzad. "Ale no tak, neboj se mě. Nezůstaneš tu mé dítě. Bůh tě seslal na svět, a tak se o tebe postarám. Nenechám tě tu umrznout." Její hnědé oči se na mě upřely. Podala jsem jí ruku. Ať se děje, co se děje.
Nakonec musím uznat, že jsem dobře udělala. Ta paní měla adoptováno dalších pět dětí. Byla tak hodná a tak milá.
Na další Vánoce jsme byli opravdu taková ta rodina, na kterou jsem se dívala ještě před rokem z mrazivé zimy. Láskou překypoval náš dům. Byl sic malý, ale místa pro šest harantů v něm dosti. Byla jsem šťastná, konečně. Nevím, co se stalo s Tulákem, což mě děsí, ale určitě se má dobře. Teda aspoň tak si to namlouvám. Mám skvělé rodiče, sourozence a domov, vystlaný láskou a pohodou. Je úžasné, jak vám jedna vteřina může změnit život.

>> Realiz, 24.12.2011, v 22:25
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tulák Tulák | 27. prosince 2011 v 0:20 | Reagovat

Tulák se toulá a má se skvěle,jak se jen pes může mít.Ten se neztratí.A když,tak je to jenom toulavej pes.Tak se drž!

2 sofie-ikara sofie-ikara | Web | 3. ledna 2012 v 14:40 | Reagovat

krásný vánoční příběh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama