Prosinec 2011

Vánoční jmelí

28. prosince 2011 v 20:56 | Realiz ©

Vánoční jmelí

(články jsou chráněny autorským právem)



Kdo co chce?

26. prosince 2011 v 13:56 | Realiz ©


RÁDA BYCH VŠEM VYŠLA DO VKUSU, ale je to opravdu těžké, a tak mě něco napadlo. Kdo bych chtěl poezii, či prózu kterou má opravdu chuť a chce si ji plými doušky přečíst, stačí vyplnit :-) ... pište do komentářů

1. a) Báseň (poezie) x b) Próza


2. Jedno slovo, které použiju jako nadpis a které mi bude daným tématem


3. Další připomínky, podmínky a návrhy
(např. děj - smutný x veselý, množství postav, kde se to má odehrávat, atd.)

(pokud nebudete žádné mít vyplňte bod č.4 třemi pomlčkami, např. 4. ---)



!!! Upozorňuji, že být vámi, bych si tu nějakou připomínku zadala, jsem totiž vášnivá "pisatelka" smutných, tragických dějů, a tak by se asi nejspíš stalo, že byste obdrželi prózu/poezii se smutným dějem !!!


>> REALIZ (majitelka blogu)

Povídka - Tmou oživlé noční můry

25. prosince 2011 v 20:16 | Realiz ©


Tmou oživlé noční můry

(články jsou chráněny autorským právem)

Co to vůbec ta tma je? Dítě dne či bratr světla? Když poslední paprsky slunce dopadají na malebná údolíčka, celý kraj utichá. Slunce ubývá na síle a pomalu stéká, jako pramínek vody za kopce. V tu chvíli nastávvá přelom. Malé děti se západem utíkají domů. V očích se jim třpytí záře, však myšlenky odbočují jinam než k usínající krajině. Strach jim nahání tma a všudevyhlášené povídky o klekánicích. Shrbená osoba v černém plášti nebo i poletující duchové se zjizvenou tváří, předtavují děs a hrůzu pro pověrčivé děti. Je vůbec tmy potřeba? Myslím, že ano. Jak lidé, zvířata, tak i příroda je unavena z celého dne a zaslouží si odpočinek. Jen luna září na cestu a vše svým zrakem kontroluje. Proniká přes koruny stromů a proráží černočernou temnotu. Sem tam se z lesů ozve křik ptáků nebo šramot ve vzdálených keřích. Co se v lese vůbec v noční hodiny ožívá? Mohou to být snad i vaše nejhorší představy? Z čeho máte opravdu strach? Jsou to obrovští pavouci, hadi nebo obludné příšery? Pojďme se vašemu strachu podívat pěkně do očí.

Příběh - Vánoční zázrak

24. prosince 2011 v 22:25 | Realiz ©

Vánoční zázrak?!

(článek je chráněn autorským právem)

Píše se rok 1878 a já přišla o to nejcenější ve svém životě. Dalo by se říct, že skoro i o půlku mého života. O mé rodiče.
"Nemám ráda Vánoce." opakuji si a odkopávám mokrý sníh z nohou. Z domů s vánoční ozdobou sálá taktové teplo, které je pro mě tak daleké. Chci se taky přitulit, s chutí se zakousnout do štědrovečerní večeře, ale ta se mi v mých snech rozplývá. "Tuláku. Aspoň ty si tu. Ty můj věrný hafane." povídám a drbu mu jeho srst, ač zablešenou, tak tam jen cítím opravdovou tu lásku, ten cit, to teplo. Vánoce jsou vždy pro mě nejtěžším obdobím. Osiřelé dítě se ve velkém světě rychle ztratí. Ale mí rodiče mě vidí. Určitě se dívají. Tam z nebe. Posílají mi pusinky a to jsou vločky. Chytám je do pusy a mávám k nebi. "Chudáku dítě." při těchto slovech mi hodila zámožná paní s modrým kloboukem dva šelinky. Jak krásně byla oblečená. Jak navoněná a já? V oškubaných tenkých cárech hader a z boty trčíc mi palec. Vlasy neuhlazené a neučesané jako ona, ale rozcuchané a zamotané. S rezavou barvou jako rýna blízkého kostela. Jsem prý ďáblovo plémě. Zima mě svírá a kolébá k věčnému spánku. Nohy mi slábnou a tak bez sil upadám pod most. "Co tu chceš? Jdi si pryč, tady se ohřívat nebudeš." křičíc na mě skupinka bezdomovců. Dvakrát jsem mrkla a potácela se k zemi. Hafan kolem mě skákal a se strachem mě olizoval. "Sbohem krutý světe."
Je mi zima, neúprosná. Své ruce skoro už necítím. Vidím tmu...
Sníh třpytící se na bílých stráních, pokrývá už tak unavenou zem. Stromy ohýbajíc se pod jeho tíhou se pomalu klátí k zemi. Sem tam nějaký ten srnec u lesa, vyškubává poslední stonky trávy, trčící pod bílou peřinou. Příroda utichá a usíná. Jen zpěv ptáků se rozléhá po kraji.
Probrala jsem se, ani nevím jak. Ležel na mě Tulák a zahříval mě. "Ty moje psisko. Sic nemáme co do huby, ale spolu to překonáme." Postavila jsem se na nohy ochrnuté zimou a ztěžka zavrávorala. Kroky byly nejisté. Omrzlé ruce jsem si ohřívala v srsti čtyřnohého přítele. Snad jediného přítele.
Bylo namáhavé jít kolem domů, ze kterých se linulo teplo, láska, pohoda a vůně cukroví. Jak by mé rty slastně ochutily ty sladké plody. Rozzářená okna nesoucí ozdoby, byly tak nádherné. Za záclonami pozoruji stíny členů rodiny. Matka tulíc malé dítě ke své hrudi a otec též objímaje syna pevnými a silnými rukami. Už cítím, cítím to teplo a tu lásku, ale mrazivý vítr a ledová zima mi snění rozmetá. "Děvče, pojď k nám. Nemůžeš tu v téhle zimě stát." ozvalo se ze tmy. "Nedůveřuj jim, ani na ně nehleď." poroučel mi mozek. Byla jsem už zvyklá se o sebe postarat a ostatním nedůvěřovat. I přítel snad nebyl přítelem, opravdu věřit jsem mohla jen Tulákovi. Společnost o mě zakopávala jak o prašivého psa. Co s děvčetem, se kterým jsou jen problémy. Však dámin hlas zněl tak sladce a mírumilovně, že jsem se o pár kroků přiblížila. Stála pod problikávající pouliční lampou. "Jak pak se jmenuješ?" "Margaret, madam." odpověděla jsem. "Odhaduju, že ti je tak patnáct, nemám pravdu?" zeptala se mě chlácholivým hlasem. Mlčky jsem přitakala. "Pojď se mnou. Nemůžeš tu jen tak stát. Vždyť je pod nulou a na sobě máš jen tenkou vrstvu oblečení. Pojď." řekla a natáhla ke mně ruku. Znejistěla jsem a ustoupila krok vzad. "Ale no tak, neboj se mě. Nezůstaneš tu mé dítě. Bůh tě seslal na svět, a tak se o tebe postarám. Nenechám tě tu umrznout." Její hnědé oči se na mě upřely. Podala jsem jí ruku. Ať se děje, co se děje.
Nakonec musím uznat, že jsem dobře udělala. Ta paní měla adoptováno dalších pět dětí. Byla tak hodná a tak milá.
Na další Vánoce jsme byli opravdu taková ta rodina, na kterou jsem se dívala ještě před rokem z mrazivé zimy. Láskou překypoval náš dům. Byl sic malý, ale místa pro šest harantů v něm dosti. Byla jsem šťastná, konečně. Nevím, co se stalo s Tulákem, což mě děsí, ale určitě se má dobře. Teda aspoň tak si to namlouvám. Mám skvělé rodiče, sourozence a domov, vystlaný láskou a pohodou. Je úžasné, jak vám jedna vteřina může změnit život.

>> Realiz, 24.12.2011, v 22:25

Poezie - Zamilovaná

24. prosince 2011 v 16:13 | Realiz ©

Poezie - Zamilovaná

(články jsou chráněny autorským právem)

Dech se v tobě rychle ztrácí,
tvé tělo se k zemi kácí.
Jeho modré oči,
kolem kterých se tvůj svět točí.

Jeho vysportovaná postava,
na nějž nepadá žádná únava.
Vlasy ty jsou bezchyby,
o tom není pochyby.

Projít jenom kolem něho,
přeješ si snad místo všeho.
Jeho úsměv na tváři,
tě úplně rozzáří.

Rozzáří a rozhycuje,
srdce v tobě rychle duje.

Všímáš si každého kroku jeho,
dala by si pro něj všeho.
Však on možná o tobě neví víc,
že si holka a dál nic.

A tak život jde kupředu,
bez zamilování si to zatím dovedu.


>> Realiz, 24.12.2011, v 16:13

Poezie - Václav Havel

22. prosince 2011 v 14:21 | Realiz ©

Václav Havel

(články jsou chráněnny autorským právem)

Sametovou revolucí prochází ten pán,
všemi známý a všemi milován.
Ten co vybojoval demokracii a svobodu,
muž, jenž byl 1.prezidentem českého národu.

Rána zastihla ho v nečekané chvíli,
když ženu Olgu pohřbít musili.
Se slzami v očích se s ní loučil,
však ze svého srdce ji nikdy neodloučil.

Další žena v životě jeho se objevila
a to láska na první pohled byla.
S ženou Dagmarou šťasten byl,
a "nečekaně" se s ní oženil.
Ona pravá ruka jeho jest,
pomáhala mu,
žádná zrada, žádná lest.

Však teď v tichu a temnotě leží,
uprostřed dlouhých špičatých věží.
Sálem smutek koluje,
do žil lidí k srdci se drancuje.
Slzy v očích a stesk na tváři,
sem tam slunce přes kostelní vitráže zazáří.

Před jeho domem ne jedna to svíce,
snad jich tam svítí na tisíce.
Plápolající plamínky ve větru se zmítají,
září v očích,
však žal svůj netají.
Vosk ukapávajíc jako slzy jsou,
snad i neživé věci cítí tu bolest mou.
Tu tíhu, jež mi padá na srdce a pevně ho svírá,
přec pořád, neustále, každý den někdo umírá.
Však PAN prezident, to byl tenhle muž.
Do srdce se mi snad zabodl ostrý to nůž.
A mé srdce krvácí a pláče se mnou taky,
zmítá se mysl a snad i tělo,
svou slabou chvilku právě teď protrpělo.

Malý hoch se zármutkem položil zde svíci,
pláče, naříká, neví co má říci.
Však nakonec na něco se zmohl jen,
dohání mě to k slzám,
prosím ať je to jen hloupý sen.
"Sbohem pane prezidente." mu z úst zaznělo,
zamával a do ramen tatínka opřel si své čelo
a z dětských očí stékaly ty pravé slzičky.
"Tak už tiše, bude dobře. Neplač maličký."

Ranilo to snad všechny,
srdce spustíc při tomhle neštěstí nářek svůj,
zarmoucená je i česká země, óó národe můj.

A tak pane Havle odpočívejte v pokoji,
na vás se nezapomene
a tyhle smutné rány, ty srdce nehojí.

Ať jsme opět tou správnou zemí českou,
politicky mocnou a šlapejme k cíli tou cestou hezkou.
Snad to tu bude jako za Masyrykovy nebo Vaší vlády,
každý musíme podat ruku ať jsme starý či mladý.

Pod českou vlajkou ležíc rakev jeho,
toho velikána, co obětoval pro národ snad ze všeho.
A tak na jeho činy vzpomeňme minutou ticha,
srdce dobilo a už nedýchá.

Sbohem!


>> Realiz, 22.12.2011, v 14:21

Omluva

20. prosince 2011 v 18:09 | Realiz ©

Moc se všem omlouvám,
opravdu v poslední době nestíhám,
přece jen jsem v devátém ročníku a příprava na střední školu vrcholí.
Opravdu mě to mrzí, ale volný čas na psaní mi zastínila škola.
Avšak o vánočních prázdninách to tu dám opět do pohybu :))

Mockrát děkuju Realiz



Povídka - O hrochovi, který spadl do studny

8. prosince 2011 v 18:17 | Realiz ©

Nelekejte se prosím, je to práce asi z páté třídy. Povídáte si co to je téma? Hold takové nám jej učitelka zadala, a tak se muselo psát. Je to kratičká povídka, vytvořená asi během 5 minut. Doufám, že vás to hned neodstraší... :-)

O hrochovi, který spadl do studny

(článek je chráněn autorským právem)


V africkém jezeře žil hroch Mahhu. Bylo to líné zvíře, které většinu času proleželo v mělké vodě.
Jednoho dne, když savanu zasáhla velká horka jezero pomalu, ale jistě vysychalo. Zvířata se už připravovala na dlouhou pouť za vodou. I Mahhovi brzy vyschlo v hrdle, takže se též vydal na vyčerpávající cestu. Dlouhá sucha zakládala požáry a mnoho zvířat putování nepřežilo. Gepardi, antilopy, zebry a lvi marně čekali na děšťové kapky. Mahhu se sotva plazil po zpustošené krajině. Míjel uhynulá těla na kterých s pochutnávali mrchožraví supi. ,,Kap." jen tady kapka ukápla.Kapka jménem slza.
Mladý hroch neznal zkázu, smrt a plameny šlehající vysoko do vzduchu. Myslel si, že začala apokalypsa. Savanou se ozývaly zvuky, které se zařezávaly hluboko do srdce. Hyeny volaly o pomoc svým dlouhým kňučením, lvi hlasitým řevem a surikaty vysokým pištěním. Bylo to jako requiem. Řezné rány v srdci zůstaly v podobě velkých jizev.
Neviděl nic-jen černo, zvuky utichly a hroch se potácel k zemi. ,,Musím vstát!" rozkazoval sám sobě, ale nejde to byl natolik sláb.Dodal si kuráž a popošel ještě několik metrů. Pak již usíná nectí nic jen žár ohně procházejícího kolem něj.
Po probrání byl povrch země pokryt popelem. ,,Já-já žiju." koktá skřípavým hlasem.
Na blízku slyší čvachtání vody. Vstává a vydává se za osvěžujícím zvukem. Jde a hulákání je prokládáno ještě bubnováním.Blíží se k Masájské vesnici.
Hroch zahlédl u chýší studnu. Přidává do své chůze rychlost. Na hýbá se nad studýnku a snaží se dosáhnout na chladivý zázrak-vodu. ,,nejde to!" povídá rozzuřeně. ,,Ale já to dokážu." říká a v okamžiku se přes zídku převalí. ,,Čvách!" padá, ale je mu dobře do té doby než ho začne jeho váha stahovat ke dnu.Ve chvíli kdy se mu potápí i hlava spustí svoje sténání.
Černoši zaslechli hrochovo volání, rychle sestrojili složitou konstrukci s několika kladkami a s její pomocí ho vytáhli. Kolem jednoho hrošíka se sběhla celá vesnice. Lojza s námahou otevírá oči a děti radostně hulákají.
Díky chytrosti afrického kmene, byl zachráněn jeho život.
Mahhu se brzy z toho vzpamatoval. Však místo poděkování, vzal nohy na ramena. Tolik vyvalených a na hrocha upírajících se očí nebylo nic pro něj.
Myslím si, že na toto dobrodružství, při kterém se podíval smrti do očí, určitě nezapomene.


>> Realiz, zveřejněno 8.12.2011, v 18:16


Poezie - Česká země

6. prosince 2011 v 20:34 | Realiz ©

Poezie - Česká země v úpadku

(článek je chráněn autorským právem)

Kde je ta Karla IV. vláda?
Ten rozkvět, ta krása, ta země mladá?
Kde je Masarykův vzdělaný demokratický rod?
To je ta česká země plná dluhů a škod?
Svítí na konci tunelu světlo zas?
Nebo nás čeká opět splátek čas?

Co to naše vedení, co hlava státu,
působíc občanům velkou peněžní ztrátu.
Výčitky svědomí asi nemají,
dál se raději v poklidu hádají.

Snad lepší to bylo už i za Lucemburské vlády,
to asi nebyly takové finanční spády
a lid si zase jinak strádal,
však snad tolik neupadal.

To je ta zaslíbená země,
která žije jak z Vás, tak i ze mě.
To by se praotec Čech divil pořádně,
jak tady to vzkvétá ke konci bez kázně ?!


Vzpomeňme si na dějepisu hodiny,
doufám, že jsi poslouchal a nebyl si jako jediný.
Kolik toho ta země česká ustála.
Jestli jí zrujnuje finanční krize,
tak vyhrávající los, si nadarmo stírala.

Mohla si být boháč, na Havaj si jet,
ale ty si je uložíš,
nebudeš procestovávat svět.
Uložíš si je, aby si se dobře měla v důchodu,
nenechávej své peníze mezi prsty v průchodu.

A tak buď prosím česká země, zemí zaslíbenou,
šlapej cestou demokratickou svou.
A hlava státu ať nás vede k úspěšnému cíli,
ať nejsme ti špatní, co ve středu Evropy zbyli.

Realiz, 6.12.2011, ve 20:34

Polámal se mraveneček (dnešní doby)

6. prosince 2011 v 19:31 | Realiz ©

Polámal se mraveneček (dnešní doby)

Polámal se mraveneček, ví to celá obora,
o půlnoci zavolali Hegerova doktora.
Doktor chrastil pokladničkou,Drábek těšil, neplakej,
zaplatíš-li poplateček,do rána ti bude hej.
Zaplatil mu třicet korun,navíc ještě za předpis,
ráno skončil v nemocnici takřka zralý na odpis.

Čtyři stáli u postýlky,
Kalous si mnul ručičky,
peníze se jenom sypou do té naší kasičky.
Nedožil se mraveneček ani druhé hodiiny,
stoupla prudce zadluženost celé jeho rodiny.

Poplatky za nemocnici, kremaci i rakvičku,
dokonale vyprázdnily tu mravenčí kasičku.
Neměli už mravenečci z čeho by dál mohli žít,
poradil jim strejda Nečas, peníze si vypůjčit.
Sjednali si rychlou půjčku za necelou hodinu,
nadlouho pak zadlužili svou mravenčí rodinu.

Tímto končí ten náš příběh a co k tomu dodat víc,
za rok přišel exekutor, nezbylo jim vůbec nic!


>>> nalezeno na internetu <<

Co už? Nebudeme si nic nalhávat... Je? JE!
Představte si, že se narodí dítě a už má dluh a to se stačilo jen poprvé nadechnout....