Povídka - Upírem

26. listopadu 2011 v 16:59 | Realiz ©

Příběh - Upírem aneb ztráta mého lidství

(články jsou chráněny autorským právem)


Stalo se to před rokem a dodnes rána v mém srdci bolí i přes mé upírské bezcitenství.

Žila jsem si normální pubeťácký život, který jsem milovala. Nevadilo mi chození do školy, nevadily mi úkoly, ani domácí práce. Jednou jsme se s kamarádkou domluvily, že zajdeme oslavit její narozeniny do malebné restaurace na konci města. Málokdo jí znal, a tak jsme měly vždy jistotu, že tam bude místo. Však cesta k ní byla obtížná. Malé tmavé uličky byly strach nahánějícím labyrintem. Povídaly se o nich strašné věci. Paranormální jevy, které zde byly i několikrát prověřovány. Však nic se nepotvrdilo, a tak se s tajuplnými povídkami načas opět ustalo.
Byla zima, všude kolem sníh. Rampouchy visejíc z okapů a rýn ozdobovaly šedé a ponuré domy. Jak mi bylo dobře, když jsem bez problémů došla do hospůdky. V rohu u kamen sálajících teplo na mě čekala Emily. "Kde jsi? Začala jsem se o tebe bát, protože máš trochu spoždění. Taky se mi do tmavých zakouřených ulic nechtělo."
"Ahoj, moc se omlouvám." řekla jsem a objala ji. Objednaly jsme si grog a povídaly, povídaly. Nakonec jsem jí dala dárek, na který jsem málem zapomněla. Byl to stříbrný přívěšek s nápisem kamarádka. Když jej viděla, byla natolik nadšená, že jí z krásných ostře zelených očí vyhrkly slzy. "Děkuju." koktala a zajíkala se. "Nebreč, teď si budu myslet, že jsem ti něco udělala. Jsem ráda, že se ti líbí." řekla jsem a utírala ji slzy papírovým kapesníčkem. Zbytek večera jsme propovídaly a posmály. Byl to skvělý večer. Rozloučily jsme se přátelským objetím a každá si to razila jinou cestou do tmavých ulic. Má chůze se se vzpomínkou na strašidelné příběhy zrychlovala. Místy jsem dokonce utíkala. Zdálo se mi, že mě někdo sleduje. Slyšela jsem kroky, meluzína svištěla v komínech a mráz kreslil na okenice svá mistrovská díla. Ohlédala jsem se a nervozitou začala sprintovat. Strach mě však doháněl. Chytl mě za mou kudrnatou hřívu a už se mě nepustil. Zaryl se mi do mozku a vytahoval tamější povídky. Klepala jsem se kvůli němu, avšak zároveň i zimou, která snad každou minutu nabírala na síle. Slyšela jsem praskání dřeva psí vytí a řev. Zakopla jsem a upadla. Málem se spustil pláč, na těžko jsem se zvedala. Kroky zesílily a zastavily se. Najednou se kolem mě točilo něco bílého. Snažila jsem se utéct, ale neudělala jsem ani krok. Hlas mi selhával a já stačila jen jednou vykřiknout. Však tady by se pomoci nedostalo. Křik narážel o stěny domů a poté se úplně ztratil. Napodruhé jsem zavolat nemohla. Nešlo to. Stejně tak jako pohnout nohami. Slzy stékaly po tvářích a nemilosrdně dopadaly do sněhu. Neskutečně jsem se bála. Srdce jako by mi vyhlašovalo poslední tah. Bilo jako zvon, však těžce. Stála jsem tam jako přimražená. Z bílého nic kroužícího kolem mě se zvedla sněhubílá postava s šedým pláštěm. "Musím to udělat, odpusť." Dívala jsem se na ni a nasucho polykala. Centimetr po centimetru se ke mně přibližovala. Chytila mi ruku. Cítila jsem tu chlad, který se mi rozléval po celém těle. Odhrnula mi vlasy a zakousl se mi do levé poloviny krku. Tepna chrlila krev, jako fontána vodu. Bílý sníh se měnil v krvavý. Podívala se na mě a zmizela. Bezvládné tělo ve sněhu sebou škubalo. Nebylo mi jak pomoci...

Ráno jsem se probudila ve své posteli. Rána byla zahojená a nikdo o ničem nevěděl. Vždyť on to byl možná sen.
Toto mínění bylo více než uspokojující. A tak to šlo tak, jak to v tom životě chodí. Ale ve škole jsem začala vykašlávat krev. Myslela jsem si, že to je třeba tuberkolóza, a tak jsem raději se nechala zkontrolovat v nemocnici. Nic. Je to jenom prý podrážděný hltan. Nevěřila jsem tomu. Vrátila se zpátky do školy. Tu dnešní školu jsem strávila snad více na záchodě než v lavici. Bílé kachličky byly posázeny po celých záchodcích. V rohu většinou pavučiny. Aspoň nějaký život tu klíčil. Vychrchlávala jsem krev čím dál častěji. Bylo mi mdlo a měla jsem neustálou potřebu pít. Voda mi ale nestačila, sodovky se mi protivily a já nevěděla čím bych svou žízeň ukojila. Někdy jsem se i začínala dusit, to však bylo jenom málokdy. Na obědě jsem dokonce sípala. Ruce se mi třásly a hlava bolela jak střep. "Na Andy, tady máš. Hlavně se napij. Asi budeš nemocná. Odprovodím tě raději domů. To bude dobré, neboj." utěšovala mě Emily. V poslední hodině má žízeň gradovala. Nevědomky jsem se papírem řízla do prstu. Krev se ihned dostala na povrch. Pomalu stékala po kůži. Ano, to bylo ono. To byla má žízeň. KREV. Slízla jsem si jí a ucítila uspokojení. Polykala jsem naprázdno a uvažovala jak ji do svého hrdla opět dostanu. Emily jak slíbila, tak taky udělala. Podpírala a chlácholila mě. Bylo mi jedno co povídá, bylo mi jedno kdo to je. A věděla jsem, co v ní koluje. Postavila jsem se na vlastní nohy a upřela jsem na ni zrak. "Co blbneš?" ptala se. Neodpověděla jsem. Začala jsem se po ní sápat. "Nech toho, už asi vážně blouzníš." Opět se jí slova ze mě nedostalo. Skočila jsem po ní nehtem jí rozřízla tepnu na krku. "Nech mě. Pomoc! Po..." Pak křik ustal. A má žíznivost také. Rychle jsem z místa utekla. Byla jsem jako vítr. Neviditelná a stejně rychlá. Nic jsem si nevyčítala. I když Emily zemřela.

Stála jsem na jejím pohřebě a dívala se na její bledou tvář. Až teď mi to došlo. Zabila jsem ji já. Já, ta její nejlepší kamarádka. Stala se ze mně nestvůra. Od přeměny jsem byla bledá. Měla jsem zlatavé oči s čočkou podobné jako u kočky.

Však ty jsem viděla jenom já. Moje bledost šla na svět každému, ale hrůzunahánějící oči ne.
Stála jsem nad její rakví, nad zmrzačeným tělem. Na krku jí visel řetízek kamarádka. Brečela jsem bez neustání. Jsem bestie, ne kamarádka. Ráno ji raději zahalili šátkem. Až teď mi došlo, co jsem vlastně udělala.

Každý den jsem se snažila ovládat, však někdy to nešlo. Byla jsem upír. Patřila jsem do jejich nemrvé sekty. O nocích jsem pobývala u nich v horách. Učili mě pít zvířecí krev a ovládat své smysly. Nechtěla jsem našim dělat problémy a tak jsem s dopisem na rozloučenou najisto odešla z domu. Možná, že jim to doteď rve srdce, ale kdyby věděli kdo vůbec jsem a co jsem udělala...Nechci ani pomyslet.
V horách byl dům, kde jsem žila. Nová rodina, nové prostředí, nová já. Všude byla zima a mlha, však to mě nevadilo protože jsem byla UPÍR...

>> Realiz 26.11.2011, v 16:59
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje příběhy?

Ano
Ne

Komentáře

1 Štěpán Štěpán | 26. listopadu 2011 v 17:28 | Reagovat

Bylo to moc smutné a a děj byl trochu nezajímavý. Jinak dobré :( sorry

2 duskisnotevil duskisnotevil | Web | 27. listopadu 2011 v 11:19 | Reagovat

Mě se ten příběh líbí, ale je na mě až moc smutný.

3 Realiz Realiz | Web | 27. listopadu 2011 v 12:58 | Reagovat

Omlouvám se :( .. příště zkusím něco veselejšího ;-) (smutné se strašně dobře píší)

Děkuju za kritiku (jak pozitivní, tak negativní)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama