Kapitola třetí

18. listopadu 2011 v 19:18 | Realiz © |  1.příběh - "Není to vždy pohádka"

►► 3.Kapitola ◄◄

(články jsou chráněny autorským právem)


Cožpak jsem tak škaredá nebo neposlušná, že mě nikdo nechce? Je mi sice už devět let, ale to nikomu nebrání si mě vzít. Další auto. Modlím se k Bohu ať si jedou pro mě. Rychle jsem si oblékla své nejpěknější šaty, i když hodně děvčat tu mělo oblečení hezčí než já. Sbíhala jsem dolů ze schodů takovou rychlostí až mi uklouzla noha a já dopadla přesně na boty vysokého pána. ,,Ty si, ale pometlo." řekla dáma a začala mě oklepávat. Byla moc pěkná, měla dlouhé plavé vlasy, blankytně modré oči a plné rty. ,,To je ale krásná holčička, jak pak se jmenuje?." ptal se muž a jemně mě štípl do tváře. Chvíli jsem stála, zírala na ně a pak ze sebe vymámila jen: "Me." Jelikož jsem si uvědomila o co mi teď jde. Pokud budu slušná a hodná mohl by si mě tento sympatický pár odvést domů. Už bych nebyla vystavena posměškům a psychickému tlaku. Asi mě nepochopili, protože řekli: "Ano, tak dělá kozička!" A začali se smát, asi jim to přišlo legrační. "Melisa." vykřikla jsem a napřímila se. "Meli to je hezké jméno, že miláčku?" zeptal se své manželky a ta jen přitakala. "Jdi si na chvíli hrát dítě, teď se baví dospělí." Poslušně jsem odešla a usadila se na mé oblíbené větvi na stromě uprostřed parku. "Paní opatrovatelko rádi bychom si tuhle dívčinu adoptovali." povídali manželé. "Samozřejmě, jen pár podpisů a papíru a je tohle zlobidlo vaše." Do dveří se postavila Průhová - opatrovatelka všech opatrovatelek, které opatrují děti v tomhle zřízení. " Tak koho pak jste si vybrali?" "Tamto děvče, to co sedí na tom stromě." odpověděl pán. "Chraň Bůh, snad vám z domku neudělá kůlničku na dříví." řekla a políbila kříž visící ji na hrudi. Byla jsem zvědavá jak to probíhá a tak jsem přiběhla ke dveřím a poslouchala. Bylo to samé jen: "Podpis sem, podpis tam, vaše jméno, příjmení, datum narození, bydliště, rodné číslo a je vaše. Uvažovala jsem jaké to bude, budu mít zázemí, možná i bráchy, sestry. No není to úžasné? Budu určitě bydlet v domku se zlatými okenicemi a měkkým domácím vybavením. "Tak pojď pomůžu ti sbalit kufry." nabídla se paní, teď už moje nevlastní matka. Byla jsem jiná než ostatní, hodně jiná. Když si nějaká rodina adoptovala Aničku a Honzu, oba dva se báli. Já se teda rozhodně nebojím. "Můžu vám říkat mami?" prohodila jsem cestou do pokoje. "Samozřejmě, že můžeš zlatíčko." Otevřela jsem dveře a vytáhla kufr zpod postele. Hned jsme byli nabalení, protože ruce maminky číslo dvě byly obratné a rychlé. Je to sranda mít maminku číslo dvě. Ale já pořád myslím i na maminku číslo jedna. Kde teď je a jak se má. Určitě se jí po mně stýská. Ale teď mám druhou matku a až budu veliká, tak se s mou pravou mámou setkám. Najdu ji i kdyby byla na konci světa. "Měj se hezky Am." řekla jsem když jsem si jí všimla. Pak se jen zaklaply dveře a byla v tom pokoji sama. Šli jsme k východu, kde nás čekala drožka. Během chvíle se rozjela . Ale se mnou. Chápete to? Se mnou "Drahoušku," řekla mi maminka " máš ještě nějaké jiné botičky, než jen tyhle bačkůrky?" "Ne." "Tak my ti nějaké koupíme" rozhodl tatínek a přikázal pánovi ať na chvíli zastaví. "Počkej tady jako hodná holčička, rozuměla si?" Kývala jsem hlavou a dívala se po všech obchůdcích kolem. Na jednom stálo Boty, na druhém Oblečení, na třetím Galanterie a čtvrtá byla restaurace. Nikdy jsem tam nebyla, ale někdo mi říkal, že je to tam strašně přepychové a že jsou tam číšníci, kteří vypadají jako ptáci z Antarktidy, jak se jim to jenom říká? Jo, už vím tučňáci. "Na, už jsou tvoje." podává mi tatínek boty ve velké hnědé krabici. Vyskočila jsem a vlepila mamince i otci velkou pusu. Oba se na mě usmáli a já hned jsem začala rozbalovat boty. Snad polovinu cesty jsem se na ně dobývala, až jsem je konečně otevřela. Byly nádherné, měly žlutou barvu a co se pohodlnosti týče byly úžasné. " Je to jiné chodit v tomhle pohodlném než v ošoupaných keckách, řezajících do nohou." poznamenala jsem. "To jsem ráda, že se ti líbí." Když jsme zastavili u maličkého domku a s radostí jsem vyskočila ven. Poskakovala jsem, tančila a připadala jsem si jako víla. Poté jsem se zastavila a koukla na dům, nebyl příliš velký, ale ani zase nějak moc prťavý. No a ani nebyl tak přepychový, jak jsem si ho představovala. Byl takový akorát, měl bílé zdi a okna v poměru s vchodovými dveřmi malá. Vstupovala jsem dovnitř se smíšenými pocity, ale pořád jsem neměla strach. Stála jsem u dveří a čekala co bude dál. Seshora seběhly tři osoby. No, nedá se říct, že by i ten nejmenší přiběhl. Bylo to totiž mimino zabalené v světle modré zavinovačce. "Děcka, toto je Melisa, vaše nová sestra." řekl otec chraplavým hlasem. Konečně jsem zjistila, že mám jednoho staršího bratra Tima, který tady moc často není, protože pracuje v jiném městě. Pak jsem poznala Elizabeth, to je má starší sestra, která chodí do školy jen tři bloky od našeho domku. S tou jsem si padla do oka hned. Horší to bylo však s Kristianem, jelikož ten byl z téhle rodiny nejmenší a pořád jen řval, snad aby mu byla věnována dostatečná pozornost. "Meli, nešla by si semnou ven? Jen kousek, k poli. Chci ti něco ukázat." zeptala se Eliza a mou odpovědí bylo jenom lehké trhnutí hlavou dopředu a pak dozadu. "Můžeme jít ještě na chvíli ven, matko?" "Ano, ale cestou zpět posekejte trochu trávy do nůše a nakrmte jí krávu a králíky.." Vyběhly jsme ven ze dveří, i přesto, že jsem mou nevlastní sestru viděla dnes poprvé, připadlo mi, že se známe už léta. "Meli, tohle je můj hrad. Zapřísahala jsem se, že až budu mít někdy sestru, tak se s ní budu dělit o můj palác a pomáhat ji. Jen chci, abys věděla, že tě budu mít ráda, i když nejsi moje vlastní sestra. Chtělo se mi plakat, nejsem v téhle rodině ani dvě hodiny a už jsem si ji zamilovala na celý život. "Děkuju." vydechla jsem a objala mou velkou sestru. No a ten palác, hrad bo co to je - byla jsem nadšená. Byla to malá chajda, hloubená v příkopu u lesa. Shora byla kryta plachtou a větvemi jehličnatých stromů. Myslíte si, že uvnitř je zima? V létě nám tu příjemně chladí a v jarních i podzimních dnech se zde zatápí. Náš tatínek nám tam postavil docela malinká kamna. A matka vytáhla z půdy dvě staré matrace, které nám pak věnovala. Bylo to tam úžasné. Měly jsme vlastní dům. Povídaly jsme si tak dlouho, že jsem úplně zapomněly na čas. "Bože, to už je hodin. Posekejme trávu a rychle domů." Vzaly jsme kosáky a začaly nebezpečně metat kolem sebe. Nakonec jsme se vraceli s plnou nůší, kterou jsme pak věnovali krávě Cilce, ale především králíkům. Otec už nás netrpělivě vyhlížel, nebyl rád když jsme se toulaly po venku dlouho do noci. "Umýt ruce a na stole vás čeká večeře." řekla matka a šla konejšit malého Kristiana, který bez přestání brečel. Přitiskla si jej na hruď a tiše mu prozpěvovala ukolébavku. Jeho pláč se okamžitě proměnil v poklidné oddechování. Líbilo se mi jak to maminka s dětmi umí. Pojedla jsem krajíc chleba se sýrem a šla spát. Měla jsem postel vedle Elizabeth. Usnula jsem než bys řekl švec. Eli si mě přivinula k sobě a políbila mě na studené čelo. Pak mě zachumlala do deky a dál si už nic nepamatuju.

>> Realiz ©
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bubble the Magazine Bubble the Magazine | Web | 18. listopadu 2011 v 19:21 | Reagovat

mega!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama