Kapitola šestá

19. listopadu 2011 v 10:44 | Realiz © |  1.příběh - "Není to vždy pohádka"

►► 6.Kapitola ◄◄

(články jsou chráněny autorským právem)


"Už tě čekám." řekl mi, když mě zahlédl. "Dobrý den, tak co můžu pro vás udělat?" povídala jsem slušně. Ale popravdě bych na něj zařvala: "Ty hulváte, jak si můžeš dovolit vyhrožovat naší matce? Myslíš si že máš nóbl oblečení a můžeš si dělat co se ti zlíbí?" Ale to jsem radši neudělala, jelikož bych přihoršila sobě i našim. "Vyskoč si opět na toho koně a pomalu ho rozklusej." nakázal mi jeho a žena Gréta vše sledovala od kuchyňského okna. Udělala jsem vše jak si přál, ale cítila jsem, že s Merkurem nejsme tak sehraní jako minule. Možná mu vadilo, že na něj hledí spousta lidí, spousta těch vyvalených očí a napjatých tváří. Jeho klus se proměnil během vteřiny v trysk a já ne a ne ho zastavit. Vší silou jsem se snažila na koni udržet, ale jeho temperament, odvážnost a síla byly větší. Mé unavené a do krve sedřené ruce sjížděly po hladké srsti. Kůň prudce sebou trhl a vykopl mě. Černo se mi rozlilo před očima, ale stále jsem cítila bolest pořezané nohy a spálených rukou. Myslela jsem, že je to můj konec.
"Zlatíčko, miláčku. Proboha! Probere se? Bude v pořádku?" křičela zděšeně matka, plačíc nad mým malým polomrtvým tělem. "Ano, ano. Jen se uklidněte." povídal doktor. Probrala jsem se v měkké posteli. "Ty můj drahý andílku. Na, tumáš čaj. Pij! V hrdle máš již dobré dva dny sucho. Spala si tak neskutečně dlouho. Moc jsme se o tebe báli." Jen jsem se usmála. Nebyla jsem schopná slova. Avšak i přesto jsem se pokoušela vstát. Kroky byly nejisté a vrtkavé. Však brzy se směnili v chůzi jistou. " Nachystala jsem ti chleba s jahodovou marmeládou. Jen jez a kdyby si něco potřebovala, tak jsem venku." povídá a odchází ze dveří. Do večera jsem to byla znovu já. Při večeři jsme opět celá rodina sesedli a ruce semkli k sobě. "Drahý otče, děkujeme ti za tyto poživatelné dary. Děkujeme ti taky za uzdravení Melisy. Amen." pronesl otec modlitbu a my se dali do jídla. Bylo zeleninové lečo. Jím jak o život, ale nikdo mi v tom nebrání. "Děkuju. Jdu si sednout ještě na chvíli ven." Sedla jsem si na lavičku před domem a dívala se na zapadající slunce, které rozprostřelo své poslední paprsky po celém údolí. Přisedla si ke mně Eliz a ruku mi položila na rameno. "Mylíš, že někdy zapadne? Jako napořád?" ptala jsem se. "Neboj, to určitě ne. Jen se vždy schová. Přes noc totiž spí a pak ráno vstává. Jako my." Sedla jsem si sestře na klín. "Mám tě ráda." šeptala jsem jí do ucha. Dala mi pusu a pohladila po tváři. Nikdo se už o nehodě u Veverků ani nezmínil. Možná se chtělo na to zapomenout. Možná však měli strach, aby mi to nepřipomenuli, ale já jsem dobře věděla co se stalo. Malá jizva na líci mi vždy oživí ten den. "Kam chodí táta do práce?" ptám se. "Do Trubovského lomu. Dělá tam dělníka." "Mohla bych taky dělat dělníka?" "Myslíš si, že by tam malou osmiletou holku vzali? Nosila bys tam těžké kameny. To přece není práce pro děvče.Ty jsi sic po stránce logické vyspělejší než ostatní děti, ale po fyzické jsi stejná. Myslíš, že by si je unesla?" "Asi ne." řekla jsem a sklopila hlavu. "Aspoň můžu pomáhat matce s Cilkou a králíky." "Ano, to můžeš. Ale ty se hlavně uč, jelikož člověk vzdělaný je na vyšší úrovni." "Už se stmívá, pojďte dovnitř, ať neprochladnete." volal otec. "Ano, už jdeme. Jen chvilku strpení." ohlásila Elizabeth. "Víš, mám celkem strach." "A z čeho?" "Někdy mívám takové sny, spíš noční můry. V nich se mi zdá, že všichni, které mám ráda zemřeli a zůstala jsem tu sama. Sama bez matky, otce, tebe, prostě úplně sama. V nalezinci jsem z těch snů křičela a prý dokonce i plakala. Bojím se, že mě všichni opustí a už je nikdy nenajdu i kdybych hledala sebevíc. Že zůstanu jen já, že mě nikdo nebude chránit a taky, že opatrovatelka Průhová přijde a budou mě zase bít, tak jako když jsem chtěla utéct." "Cože? Oni tě bili? To přece nesmí. Chudinko moje. Neboj se drobečku, já tady budu pořád s tebou. Mám tě moc ráda a nějaké Průhové tě nedám. Nikdy, slyšíš? Nikdy." dořekla a přivinula mě k sobě. "Víš, ačkoliv mamka říká, že Bůh je tu s námi a prý nás věřící ochrání, nějak tomu nevěřím. Myslím si, že Bůh neexistuje." "Tohle nikdy neříkej před rodiči, jelikož oni jsou silně věřící a toto by nesnesli. Bůh je náš vykupitel, ale abych ti pravdu řekla, taky tomu moc nevěřím. Já si myslím, že lidé byli sami a měli potřebu se někomu svěřovat a vysvětlit si přírodní jevy, a tak si Boha ve své fantazii vytvořili. Ale kdoví, třeba Bůh skutečně je, to asi nikdy nezjistíme. Tak pojď, ať se nezlobí." Vždy si ráda se sestrou popovídám. A dnešní téma bylo opravdu zajímavé, to mi bude dlouho vrtat v hlavě. "Dobrou mami, dobrou tati." "Dobrou zlatíčko. Pěkné sny." řekla maminka a políbila mě na čelo. "Tak pojď sem ty moje kuřátko. Pěkně se vyspi, zítra máš školu, a proto si jdi už lehnout, aby si si dostatečně odpočinula." pronesl, když jsem mu seděla na klíně. Taky mě lehce políbil, já se umyla a zalehla. Mám skvělé rodiče i sourozence. "Dobrou Elizo." hlesla jsem. "Dobrou." "Jsi tu sama, bohužel. Tak mi podej ruku a pojď, neboj ostatní opatrovatelky se na tebe moc těší a hlavně paní Průhová. Nikoho tu nemáš, jsi tu sama. Už ti ta tvoje sestřička nepomůže, nikdo ti nepomůže." slyšela jsem ve snu opět ten hlas. Tajemný, hrubý a podrážděný. "Pomoc, nechte mě, prosím. Nechejte mě, slyšíte? Prosím, na kolenou vás prosím." "Meli, Meli, pšššt to bude dobré. Vodu matko, asi má nějaké blouznění." "Čvách." Až studená voda mě probrala. Už mě za ruku nedržela opatrovatelka, ale Eliza a maminka. "Nedávejte mě jí, prosím. Nechci s ní jít." křičela jsem a slzy mi stékaly po tvářích. "Musí se projít, pořád na to myslí." nakázala matka a Eliz mě zvedla a pochodovala se mnou po domě. "Zdálo se ti to, o čem si mi vykládala?" "Ano." povídala jsem zajíkavě. "Na, napij se vody. Snad ta tě z toho hrozného snu probere." řekla mi a podala sklenici vody. "Lehneš si se mnou a neboj u mě si v bezpečí." Zalehla jsem a čekala na příchod Elizy. "Můžeš si jít lehnout mami, děkuji ti. Dobrou noc." řekla a přišla za mnou. Přivinula mě k sobě a šeptala mi jen samé veselé příhody, co se jí staly. Někdy jsem dokonce ze sebe vyrazila i smích. Usínala jsem a už mi bylo dobře, protože jsem pořád cítila její objetí, byla jsem bezpečí.

>> Realiz ©
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Mám pokračovat s psaním povídky "Není to vždy pohádka"?

Ano, určitě. Rád/a si další kapitoly přečtu.
Ne, radši už ne.
Čeho? Co to je?

Komentáře

1 sofie-ikara sofie-ikara | Web | 21. listopadu 2011 v 17:24 | Reagovat

Celou povídku jsem úřečetla jedním dechem a je vážně úžasná.Jen tak dál..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama