Kapitola prvá

18. listopadu 2011 v 16:43 | Realiz © |  1.příběh - "Není to vždy pohádka"

►► 1.kapitola◄◄

(články jsou chráněny autorským právem)



Jmenuji se Melisa Parkerová a v životě jsem nenalezla tolik štěstí. Nemám domov, rodinu a ani pořádné kamarády. Jsem v dětském domově. Nevypadá to tu tak špatně, až na to, že náš pokojík je natočený směrem k hřbitovu a zrovna já musím spát pod oknem. Máme malé hřiště s dvěma houpačkami a plácek s oschlým starým stromem uprostřed. Velká kamenná zeď je kolem celého domova. Tu nemám obzvlášť ráda, jelikož mi brání ve výhledu do světa. Do toho šedého, tmavého, zrádcovského světa, jak nám to vždy popisuje opatrovatelka Průhová. Ale já i přes ty její výroky ho nevidím tak špatný-zatím. Možná jsem jen dítě, které si představuje, že to tam hraje všemi barvami, ptáci cvrlikají a aaa…. ,,Oběd!" hluboký, hlasitý hlas mě v mém snění přerušil. Rozběhla jsem se do jídelny popadla tácek, brčálově zelenou polévku, vločkovou kaši a studený čaj. Sedla jsem si vedle Lindy. ,,Ahoj!" řekla jsem a zastrčila lžičku s horkou polévkou do pusy. Neodpověděla mi. Vždy tu s námi sedí Eva a ještě pár přihlouple se smějících dětí. . ,,Kde je?" zeptala jsem se. ,,Kdo?" ,,No přece Eva." Linda se nadechla a spustila: ,,Ty nevíš, že tu byla jedna rodina a Evu si adoptovala? Vypadali moc mile, ta paní měla dlouhé hnědé vlasy a uhrančivé oči, pán měl nakrátko ostříhané černé vlasy a na nose nasazené brýle, držel za ruku malého chlapce, který sebou pořád šil."
"Ach, ani jsem se s ní nestihla rozloučit." ,,Hmm…"zaznělo od mé spolusedící. Zadívala jsem se se do hrachové polévky, pohrávala jsem si s ní, najednou jsem neměla hlad. ,,Jez!" rozkázala mi slečna Minová. Rychle jsem vložila lžíci do pusy a natěžko spolkla. Když jsem zjistila, že mi nestojí za zády, opět jsem se začala prohrabovat v jídle.. Neměla jsem hlad ani chuť. Chtěla jsem odsud! Věděla jsem, že čím si starší, tím míň si roztomilejší a právě proto je menší pravděpodobnost, že si tě někdo adoptuje. Začalo mi být těžko, představovala jsem si, jak tu trpím do dvaceti. Rozplakala jsem se a vyběhla do pokoje. Z očí mi stékaly Niagarské vodopády slz. Nikdo by mě neutišil, potřebovala jsem matku, jen ta by mohla ukonejšit srdce drásavý pláč. Rychle jsem popadla papír, tužku a začala psát mé tajné plány na útěk z nalezince. Papír byl provlhlý a písmo rozmazané. Sem tam mi totiž na něj skápla slza, která se na papíře roztříštila jako porcelánová váza. I když věty byly k nepřečtení, já přec věděla co tam stojí. Srdce mi bušilo jako kladivo. List jsem schovala do tajné tašky a dala do mé skříňky v pokoji. ,,Ahoj Meliso, co to tu děláš? Nechceš si jít s námi hrát na schovku?" zeptala se Amélie. ,,Tak jo!" kývla jsem a hned šla na hřiště. ,,Takže, kdo bude pikat? Víte co já to rozpočítám." Řekla a hned na to se hlásil o slovo malý Tonda. ,,Co chceš Antoníne?" zeptala se a hněvivě se na něj podívala. ,,Mohl bych to rozpočítávat já?"­___ "Ty? Vždyť ty neumíš skoro ani počítat." ,,Viděla jsem jak jeho oči vlhnou. Nic si z toho nedělej." Řekla jsem mu pohladila ho po blonďatých vlasech. On se na chvíli usmál a pelášil si hrát s menšími. ,,Tak teď to rozpočítám, jestli nemá nikdo nic proti." pověděla a nikdo už nic radši neříkal. Amélie tady nebyla oblíbenou, no možná jen pro opatrovatelky, protože vždy jim všechno požaluje, ona pak za to dostane laskominu a my pokárání, někdy i pohlavek. Já si myslím, že ona za chvíli bude z těch ulepených sladkostí tak tlustá, že neprojde dveřmi do pokoje. Už tak je o 20 kilogramů těžší než já. ,,Tak začínám. Eniky-beniky-kliky bé, abr- fábr-domi…" ___ ,,Vždyť si přeskočila sebe, ty určitě nechceš pikat." rozkřikl se Jenda. ,,Víš co, když se ti tu nelíbí, tak si jdi." zařvala po něm Amélie a vyplázla jazyk. Jinak jen tak mimochodem, potom až se zase rozpočítala přeskočila se tak třikrát, ale to jsme už pardónovali. Samozřejmě, že pikání spadlo na mě. ,, Deset, dvacet, třicet. Už jdu!" Jako prvního jsem našla Kubu, druhou Amélii, a pak už se nehrálo, protože slečna chytrá, tvrdila, že jsem se podváděla a dívala se kde se ona schovává. No a potom se všichni rozešli, poděkovali Amélii a utíkali se navečeřet. Byl rohlík s marmeládou a mléko. Šla jsem se umýt, učesat a až jsem zalehla do postele, uvědomila jsem si, že tu není ani Linda. Začala jsem ji hledat jak po venku tak i uvnitř. Nakonec jsem šla za slečnou Minovou zeptat se kde Linda vězí a ta mi pověděla nepříjemnou zprávu-Linda byla adoptována. Jako jsem ráda, že měla to štěstí právě ona, ale taky je ve mně i trošku žalu. No jak se zdá už tu nemám žádné kamarádky. ,,Meliso," řekla mi "neboj se, trošku úsměvu. Ale vždyť ty si na pokoji sama, my za tebou za chvíli někoho přiřadíme. Běž si lehnout a spi." Ano, ten slib opravdu dodržela a za nějakou tu chviličku mi někdo klepal na dveře. Rychle jsem s úsměvem otevřela, ale hned mi ústa sklouzla do podkovy. ,,Dobrý večer." pověděla jsem tiše. ,, Tak toto je tvá nová spolubydlící Amélinka. Doufám, že vy dvě se sžijete." vyhrkla ze sebe slečna a ostře zabouchla dveřmi. "Ne, Amélii ne, to bude ta nejhorší spolubydlící za celé století." prohodila jsem v duchu. ,,No tak si můžeš vybalit!" řekla jí a snažila se o trochu úsměvu, ale místo toho se mi na tváři vytvořil prapodivný škleb. Amélie přišla k mému stolu. ,,Drahá Meli," začala a shodila mi všechny věci ,,toto bude můj stůl." ,,No to v žádném případě!" Vytáhla jsem si ze své skříňky popsaný papír, přiložila jej na hruď a chvíli poslouchala tep srdce. Pak jsem papír zase složila, vložila zpět. Usínala jsem a uvažovala nad tím, proč zrovna já musela mít takové štěstí a dostat za spolubydlící Amélii. ,,Amélie, Amélie." říkala jsem si v duchu. ,,Už jen to jméno zní hrozně!"

>> Realiz ©
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Houbička Houbička | Web | 18. listopadu 2011 v 21:31 | Reagovat

to sa mi veľmi páči :D ide sa čítať ďalej...

2 Ani Ani | Web | 18. listopadu 2011 v 23:23 | Reagovat

Píšeš moc hezky, určitě si přečtu další kapitoly.

3 Adrianna Rodriguez Adrianna Rodriguez | Web | 18. listopadu 2011 v 23:44 | Reagovat

Píšeš zatraceně dobře! Skvěle se mi to čte, přečetla jsem to jední dechem.))

4 Kajuš Kajuš | Web | 19. listopadu 2011 v 10:26 | Reagovat

Píšeš moc hezky. Už první věta mě zaujala. :D jenom bych dala každou přímou řeč na samostatný řádek, vypadá to líp a líp se v tom pak orientuje :)

5 Jajika Jajika | Web | 19. listopadu 2011 v 10:36 | Reagovat

Veľmi zaujímavé páči sa mi to len je to dlhé ale to neva len sa vtom rýchlo stratím ale to nevadí máš fajn blog ale nechceš nejaký dessik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama