Kapitola pátá

18. listopadu 2011 v 22:10 | Realiz © |  1.příběh - "Není to vždy pohádka"

►► 5.kapitola ◄◄

(články jsou chráněny autorským právem)


Ráno jsem se probudila jako poslední. Ono to ani nebylo ráno, ale spíš dopoledne. Všichni už byli někde venku, dokonce i náš prcek si podřimoval v kočárku pod oknem. Posnídala jsem chleba s vypěstovanou ředkvičkou, pak se učila, pomáhala otci odnášet dřevo, matce vařit oběd a stihla jsem dokonce i přebalit Kristiána. Tim už odjel do vedlejšího města, i když práci měl až za jeden den. Matka se zmínila, že tam má kdesi byt. Ale já čekala na Elizabeth, která byla ve službě a já sloužit nemohla. Bylo to nespravedlivé. "Pomáhat můžeš doma." křikla na mě matka, když jsem se slovem o službě zmínila. Chytla jsem vařečku a začala jí naštvaně kmidlat. "Dávej pozor, ať to nevyčvachtáš." "A co když?" řekla jsem a provokativně vyčváchla pár kapek. "Dost. Neprovokuj mě, slyšíš? Míchej slušně a ještě jednou to uděláš, tak tě zřežu jako koně." Nahnalo mi to strach, a tak jsem radši poslechla. Nakrájela jsem zeleninu, umyla stůl, připravila talíře a snažila se, abych se matce trochu zavděčila. Byla jsem hloupá, že jsem ji chtěla naštvat, vždyť to právě ona mě adoptovala. To ona, která mi dává najíst, to ona, která se ze mě snaží udělat člověka moudrého a vzdělaného, ach já hloupá. Proč? Ona jde na mě s cukrem a já na ni s bičem? Jsem hrozná. Poledne odbilo a jídlo už bylo na talířích. Zavřeli jsme oči, dlaně přiložili k sobě a každý si v duchu poděkovali Bohu. Nevěřila jsem, že Ježíš Kristus existuje, ale to jsem nemohla říct. Poobědvali jsme, uklidili, svátečně se oblékli a vydali se do kostela. Měla jsem krásné volánkové šaty, růžové barvy. Eli, která mě držela za ruku měla tentýž šaty, akorát barvy modré. A maminka? Ta vypadla jako lesní víla. Měla šaty dlouhé až po zem, byly nádherné světle zelené. Sponu ve vlasech měla taky zelenou, tu ji poslal Daniel. Od Elizy jsem se dozvěděla, že to byl její bratr. Když se odstěhoval do ciziny, poslal matce tuhle sponu. O rok později přišel úmrtní list. Rodiče se nervově zhroutili. Chvíli je hlídala babička, aby se oni mohli trochu z toho oklepat. Zemřel prý na tuberkulózu. Matka ani otec o tom nemluvili. Byla to minulost, která už se na povrch nesměla vymetat. Když jsme došli do kostela, usedli jsme, modlili se a zpívali. Pak jsme my děti, odešly do náboženky. To je náboženská škola abyste věděli. Povídali jsme si, četli Biblické příběhy a taky se tam hrály se tam různé hry a rozdávala se tam i pravá mléčná čokoláda, ale to je o svátcích. Při cestě domů jsme s Eliz poskakovaly, povídaly zážitky a žužlaly bonbon, který nám v nábožence dali. Táta se smál a povídal nám různé hry, které hrál, když byl malý. Matka konejšila našeho Kristiána, který v poklidu spal. Když jsme došli domů, převlékli jsme se do domácího. Šly jsme se sestřičkou nakrmit králíky a pak jsme vyhnali Cilku na pastvu. Eliza vykydala hnůj a já vystlala nově. "Senem ne, slámou." poučila mě sestra. Dala jsem si říct a pro příště se ponaučila. "No vidíš jaká si šikulka." pochválila mě a vlepila mi pusu. Úsměv na tváři mi ztuhl, když jsem viděla pana Veverku, stojícího u dveří. Zatahala jsem Elizu za sukni a ukázala na člověka u dveří. "Mám problém." řekla jsem smutně. "Neboj třeba si nejde stěžovat." utěšovala mě sestra a posadila na svá kolena. "A dobrý den pane Veverko, copak si přejete? Snad nemáte problém s mou dcerou Elizabeth." řekla matka při otevření dveří. "Ne, Eliza pracuje pilně a svědomitě. Jsme rádi, že nám vypomáhá. To víte roky letí a člověk stárne. Najednou se mu dům zvětšuje před očima a on na něj nestačí." Matka přikývla. "Můžu se posadit?" " Ale zajisté, dáte si čaj?" "Ne, děkuji. Rád bych přešel k hlavnímu tématu. Vaše dcera Melisa, se projela na mém koni, ale bez dovolení." "Já ji přetrhnu jak hada." křičela matka. "Není za co. Vaše dcerka si vylezla na mého koně, ale ne na tak obyčejného. Jmenuje se Merkur a je to jediný hřebec v mé stáji, kterého se mi zatím nepodařilo zkrotit. Ať to zkoušel kdekdo, nedal nikomu ani možnost vylézt na jeho hřbet. Jedinou ji neshodil, málem ho i rozklusala. Oči mi málem vypadly z důlků, když jsem tohle viděl. Potřeboval bych Melisu. Aby se na něm ještě jednou projela, třeba právě ona ho dokáže zkrotit." "Pane Veverko, moje dcera není pokusný králík. Neprojede se na tom koni ani jednou. Nechci aby se zmrzačila." "Tak dobrá, ale Eliza, už u nás není vítaná. Najmeme si nějakou jinou služebnou." řekl a zamračil se. Matka byla jako by ji chytl pod krkem. On ji vydíral. Věděla, že Elizabeth si nějak na školu vydělávat musí. I když její manžel vydělával peněz poměrně dost, vždy se peníze investovaly do jídla, oblečení a školy, teda jen na zaplacení mé docházky. "Víte co pane, Melisa se za vámi zastaví zítra, hned po škole." "Výborně. řekl muž a odešel. Už několikrát jsem si všimla jak bohatí pánové, chodíc v zajisté pohodlném rouchu po ulicích, kde jim v každé kapse cinká alespoň pár zlaťáčků, mají hlavní slovo. Matka složila hlavu na stůl a začala plakat. "Mami, maminečko! Neplakej, nebo budu brečet taky." vyhrkla jsem ze sebe a bílým kapesníkem jsem jí utírala slzy z jemné tváře. "Jsem špatná matka, špatná." vzlykala a zajíkala se. "Nejsi. Nejsi." povídaly jsme s Elizou a každá jsme ji držely. Úplně se klepala a tváře měla rudé jako rajče snad i oči se jí prolily krví. Do pláče matky se pustil i pláč bratra. "Kristiáne, už za tebou jdu zlatíčko." "Ne, mami, já tam jdu." rozhodla sestra. Houpala ho v náručí a prozpěvovala mu nějakou písničku. Obdivovala jsem matku i sestru, měly přenádherný hlas. Za to můj zpěv by se dal přirovnat k vrzajícím houslím. Když se konečně uklidnila, vyběhla jsem i s Elizou ven. " Pojď za mnou Meli. Ukážu ti ten nejkrásnější výhled." "Slunce zapadá, neměly bychom jít raději domů?" ptala jsem se, ale pořád běžela za ní. Mé bosé nohy dopadávaly přesně tam, kde její. Boty jsem nechali u lesa, Elizabeth měla skvělý nápad. Chodidla nám dopadávala na měkké listí a mě připadalo, jako bychom chodili po královském sametu. "Poběž." volala na mě sestra. Přidala jsem do svého běhu větší rychlost, ale má pravá noha zdánlivě nedošlápla jen na vlažný list, nýbrž na něco ostrého. Chvíli jsem bolest necítila, ale pak se dostavila. " Au! Elizo počkej, na něco jsem šlápla. Bolí to! Tak počkej." vzlykala jsem a při pohledu na krev jsem začala křičet. " Já umřu, já umřu Eli." Krev během chvíle pokryla zlatavé listí. "Probůh, Meli. To jsem nechtěla to vážně ne. Vždyť ty tu máš střep." Pohotově mi chodidlo ovázala kapesníkem, vzala mě do náruče a utíkala domů jak nejrychleji dovedla. "Co se děje?" ptala se ihned matka, když viděla ovázanou nohu. " Není čas na otázky, zavolej otce." sykla a položila mě na židli. Odvázali nohu a když jsem viděla jejich výrazy, začala jsem plakat. "Neboj se, to bude dobré." těšila mě Elizabeth. "Teď to trochu zabolí." řekl mi otec a pevně chytl sklo, jež mi trčelo z nohy. Začala jsem sebou škubat. "Ne, ne." Táta však zatáhl a střep byl venku. Řvala jsem bolestí, bylo to ještě horší, než jsem ten střep v noze měla. Matka mi na to dala chladivou mast a uložila mě do postele. Tuhle noc jsem spala u nich, dokonce jsem dostala i jídlo do postele, které bylo v téhle domácnosti přísně zakázané. "Spinkej drahoušku, uvidíš, že zítra ti bude lepší." objala mě a odešla do kuchyně. Bylo tam ticho, ale po chvilce jsem slyšela tlumené hlasy. "Ty hloupá! My si mysleli, že máme chytré děvče, ale teď jsem si uvědomili, že máme bláznivou a nespolehlivou dceru. Jak tě to napadlo běhat bosé po lese? Musíš být potrestána." dořekl otec . Chtěla jsem sestru chránit, ale stěží jsem se dobelhala ke dveřím. Pootevřela jsem je a otec několikrát švihl Elizu vrbovým proutkem přes ruce. Vypískla a oči se jí leskly, jako duhové kuličky, s kterými si kluci často hrávali. Samozřejmě, že chtěla brečet, ale před zraky rodičů jí to připadlo ponižující. Ráno mne noha už vůbec nebolela, jen trochu při chůzi. Škola byla nedaleko nás a tak jsem chodívala pěšky, jen dnes mi otec zaplatil drožku. Učila jsem se na výbornou, ale nebavilo mě to. Byla jsem ráda, když zvonec na chodbě odzvonil konec vyučování. Dneska jsem se měla stavit k panu Veverkovi a taky jsem tak udělala.

>> Realiz ©
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katik-Lol Katik-Lol | E-mail | Web | 19. listopadu 2011 v 10:29 | Reagovat

Vážně píšeš nádhrně.:))Ráda si přečtu i další kapitoly.:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama