Kapitola druhá

18. listopadu 2011 v 19:07 | Realiz © |  1.příběh - "Není to vždy pohádka"


►► 2. kapitola ◄◄

(články jsou chráněny autorským právem)



Ráno jsem se vzbudila a úplně zapomněla na včerejšek, který přinesl více záporných, než kladných věcí. Však jak jsem vstanula, všechno se mi připomnělo, uviděla jsem pokoj posázený všelijakými tretkami a serepetičkami. Rychle jsem se nasoukala do mých všedních šatů a vyletěla z pokoje. Venku nebyl nikdo, slunce stoupalo výš a paprsky sahaly už doprostřed parčíku. Scházím po schodech a usedám na lavičku vedle starého dubu. Dívám se na písek, jenž pokrývá celý dvůr. Všude je ticho, jen ve větvích stromu si prozpěvují ptáci a sem tam je slyšet vrčení motoru z projíždějících aut. Auto v tehdejší době měli pouze bohatí pánové. Lidé, jež neměli tolik peněz jezdívali drožkou. Bylo mi smutno, kamarádky nebyly a v pokoji chrápala neoblíbená, rozmazlená holka. Vlasy mi tančily ve větru a šaty se vlnily taktéž. ,,Můj talisman!" vzpomněla jsem si, jelikož se mi nehoupal na krku a necítila jsem uspokojující chlad lesklého kovu. Rychle jsem vyrazila do pokoje, avšak tu mě něco šokovalo. Všechno tam bylo vzhůru nohama. Oblečení rozházené, šuplíky u stolu vytažené a má skříň se stala zřejmě hlavním terčem rabování. Svůj talisman jsem našla, ale ony důležité, tajné papíry, které ležely v malé tašce v rohu šatníku už nebyly k nalezení. Amélie tu už nebyla a moje vnitřní já mi říkalo, že v tom zrovna tahle podivínská, rozmazlená holka má prsty. ,,Meliso Parkerová, takže ty si chtěla utéct? Teď budeš pod dohledem každé z opatrovatelek na tomhle dvoře. Ještě jednou a uvidíš my ti ty tvé bujné nápady vyženeme z hlavy!" řvala po mně slečna Minová. Než jsem stačila něco říct, chytla mě za vlasy a smýkala se mnou dolů po schodišti. Když jsem došly do haly, seděly všechny slečny opatrovatelky v kruhu a mezi nimi samozřejmě Amélie. Až mi Minová vlasy pustila, zůstal jí chomáč v ruce. Nemilosrdně ho zahodila a usedla mezi své spřízněné. Stála jsem tam uprostřed a čekala na své odsouzení. Připadala jsem si jako ve středověku, jako čarodějnice, které bylo přisouzeno upálení, bičování či kamenování. V kruhové místnosti bylo ticho, jen sem tam se zde rozléhalo pokašlání. Při pohledu na mou spolubydlící mi vřela krev v žilách. Najednou vrzla židle a zvedla se Průhová - nejvyšší opatrovatelka tohohle domova. ,,Moje milá," řekla mi a moje vědomí se uklidnilo a doufalo, že to projde bez trestu, avšak nikoliv. ,, Tyhle tvoje blouznivé plány se už neozvou ani jednou, slyšíš?" říkala nasupěným hlasem a papíry hodila do krbu. Tam je oheň sežehl a já ztratila své naděje. ,,Jakožto nejvyšší opatrovatelka, ti mám právo dát trest. Budeš opisovat řády Domova Dětského a pak tě to doufám přejde!" Mé sny klesly na nulu a pokud by to šlo, šly by ještě níž. Vytryskly mi slzy a právě ty chtěla Amélie vidět. Klečela jsem uprostřed a prosila, slibovala avšak opatrovatelky byly neoblomné. Am dostala jablko polité karamelem a mě opět některá ta bezcitná ženská popadla za mé kadeře a vlekla do další menší místnosti, kde byl již připraven stůl s třemi sty popsanými papíry, plnicím perem a dvěma sty papírů čistých. ,, Kdo by tě chtěl domů?" hněvivě se ptala opatrovatelka. Moje odpověď nezazněla. Usedla jsem za stůl a začala psát. Pero často vynechávalo a já nemohla napsat ani jednu větu. Můj krasopis se měnil v škrabopis a občas mi přistál pohlavek, i když nevím za co. Psala jsem 3 dny, nejedla jsem, nespala, pouze pila. Ruce mi slábly a tento trest mi připadal zastaralý a krutý. Slábla jsem a z tělesných trestů jsem měla modřiny, někde i slabé proužky krve. Řád jsem celý nedopsala a proto to bití. Nikdo o tomhle nevěděl, tělesné tresty byly zakázané. Trest mi uplynul a já mohla jít ven. Jdu, cítím šrámy i modřiny. Žebra mi jdou vidět dokonce i přes šaty. Všichni si kolem mě něco špitají a já se cítím hrozně, tak oslabená. V pokoji na mě čekala ta zmije, ta prolhaná krysa. Nikdy jsem tak nemluvila, ale teď mě něco k nepravosti svádělo. Na stole mi ležel krajíc chleba a voda. Přitáhla jsem jídlo k sobě a začala se ládovat. Je mi smutno, cítím bolest a chlad. Dny letěly jako voda. Protékaly vedle mě a já je nemohla nijak zastavit. V hodinách vyšívání jsem byla stále tak gramlavá jako doposud. Hodiny psaní jsem nesnášela, jelikož mi pořád připomínaly tu nepříjemnou věc. A na útěk jsem ani nepomyslela. Modřiny postupně mizely. Dětí tu ubývalo a připadala jsem si tu tak sama. Připadla? NE! Já jsem tu skoro sama. Všichni si hrají, ale když k ni přijdu já, hra najednou skončí. Opatrovatelky mě sledují na každém kroku. V duchu si povídám: "Kéž bych měla staršího bratra nebo sestru. Hrála bych si s nimi a oni by mě opatrovali, hlídali a kdybych měla večer špatný sen mohla bych zalézt pod peřinu za jedním z nich. Určitě by se ke mně přitulili a pěvně mě objali." Už skoro cítím to teplo, avšak sen se mi rozplývá a pomyslného tepla ubývá. Vždy když zastaví před branami domova nějaké auto, doufám, že si jdou pro mě, ale zatím marně.

>> Realiz ©
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama