Byla jsem si jistá, že jsem mrtvá. Plakala jsem, však slzy nevyšly na povrch promrzlých tváří. Jediné co si pamatuju, byly záblesky světel a rachot plechů, které se o sebe drtily. Blikající světla mě ukonejšila, však bolest ze zad a nohou vystupovala a svírala mé dlaně v pěst. Bledé rty a v ústech krev, kterou jsem vykašlávala. Topila jsem se ve vlastních slzách, zoufalství a krvi. Dál, dál nebylo nic. Já jako člověk, jsem přestávala fungovat.

...

Probudila jsem se v ponuré bílé místnosti, ze které byl cítit pach lidského utrpení a bolesti. Snad místy i závan radosti a odlehčení. Nevím jestli byla opravdu bílá a ponurá, ale zdálo se mi. "Zlato, drahoušku. Slyšíš mě?" šeptala maminka. "Mami, mami." křičela jsem a byla jsem nesmírně šťastná. "Tak řekni něco, proboha promluv." řekla a zabořila hlavu do peřiny a ohřívala i mou ledovou ruku. "Mami, slyším tě. Maminko, maminečko." Nic, mluvila jsem, však ze sebe nevydala ani hlásku. "Pane doktore co je jí?" ptala se zajíkavě. Křičela jsem, řvala a brečela, ale všechny pokusy byly zbytečné. Byla jsem uzamčena sama do sebe, okolní svět mě neviděl, neslyšel, necítil... Propadla jsem zoufalství. V ústech jsem opět cítila krev a všechny jizvy po těle mě začaly pálit. Čím víc jsem se snažila, tím bolestivější to bylo. Ale bolest byla druhořadá, dál a dál jsem se o moji vnější existenci pokoušela. Srdce mi tlouklo, snad jako by se chtělo dostat z hrudi. Hrála jsem si se svou duší, ale tělem nepohla. Psychické vyčerpání a nesnáze mě umlčely. Tikající hodiny, někde v místnosti mi naznačovaly jak čas letí. Tik, tak, tik, tak... Kde je moje heslo Není čas ztrácet čas? Byla jsem pohřbena ve svém vlastním těle. "Píp, píp, píp."

"Můj ty bože, ztrácíme ji." slyšela jsem, ale bylo mi vše už jedno. Dusila jsem se svými slzami, smutkem. Prahla jsem obejmout naše a bráchu, říct jim jak moc je mám ráda, znovu se postavit na nohy a užívat si života, ale mé srdíčko doťukávalo. Smrt se mi dívala do očí a natahovala ke mně ruku. Zajisté by má muka podáním ruky temnému kostlivci přestala, ale na to jsem tak slabá nebyla.

Neztrácela jsem v sebe naději, a tak se snažila udržet při i tom nejpodlejším životě. "Máme ji, máme ji." křičel hlas zvenku. "Bojuj víc, bojuj." rozkazovala jsem si a ejhle, ono to mladé tělo se opravdu nějak vzchopilo. Byla jsem na sebe jako na psa, cizí. Snažila jsem se do žil drogovat příjemnými vzpomínkami, které se mi v hlavě uchytily. A tak jsem tři měsíce přežívala. V samotě, se vzpomínkami, propadajíc často v pláč a zoufalství. Ale už jsem neřekla, že to vzdávámo. Bojovala bych i do posledního konce. Pozitivní myšlení mě vydrápalo ze spárů tmavé, pesimistické smrti, a tak jsem se vlastně zachránila.

...

Sice chodím teď na bolestné rehabilitace a opět se mi vrací obludné sny a vize, ale žiju. Chodím po svých nohou a vážím si toho, jak nikdy před tím. Jsem ráda za každý den s rodinou. Popadla jsem druhý dech a svůj život korigovala. Na stěnu v pokoji jsem si napsala velkým písmem I LOVE LIFE. Třeba i ty si teď na tom špatně, ale věř mi, že když myslíš na pěkné věci, budeš mít větší šance na uzdravení. Buď optimista a ještě něco. Nikdy se nevzdávej! ;))

Realiz, 4.2.2012, v 16:13

(články jsou chráněny autorským právem)

Dere se do morku kostí,

v tvém těle se rychle zhostí.

A sil pije ti čím dál víc,

chce aby si byla troska a víc nic.

Slzy v očích a bolestí zmučená tvář,

nevídím na konci tunelu světlou to zář.

Teploměr rekordy trhá,

snad krev vře ti v žilách,

k zemi se potácíš v posledních silách.

A rty tvé potřebují vodu,

jako jabloň dává svému plodu.

A tabletky malé, smějící se na tebe,

tvou nemoc zničí a ty radostí bez sebe.

Však cesta teprv začínaje,

bolest drásá a snad krev saje.

Bledé líce, prosící oči,

ať nemoc přestane,

snad z tebe skočí.

Ruce se ti třesou,

čaj k ústům přikládáš,

tvé tělo už napůl ovládáš

a to se dobré zprávy nesou.

Však nemoc se nehodlá vzdáti

a tvé tělo se opět k zemi klátí.

Kolena se podlomila,

čaj si na zem upustila

a nemoc ti řekla: "Stůj!"

"Ty si má kořist, ty lov můj."

A zase zase sténání,

potichoučké plakání

a těla to strádání.

Však vzchopit se musíš zpět na nohy,

bojovat, bojovat, na životy nejsou zálohy.

Ale ty poslední síly pobereš,

snad se s tou nemocí k vítězství popereš.

>> Realiz, 7.1.2012, v 18:07

Stejně stroze vám popřeju vše nejlepší do nového roku...

Pěkný nový rok,

teče proudem mok.

A veselost ve všech stoupá,

s opilci alkohol pořádně houpá.

Však já to v poklidu slavila,

své chyby snad jsem spravila

a do nového roku pravou nohou vpřed,

učit se, pomáhat, verši napravovat svět.

A tak všechno nejlepší vám přeju,

užívejte si, vždyť i já se směju.

Ale zkusme ekologii lidu vynutit

a bude se nám tu spokojeněji žít.

Já surrealistka musím být,

snad člověka se dá napravit.

Všechno nejlepší :)) přeje Realiz

(článek napsán 31.12.2011, v 23:31)

(články jsou chráněny autorským právem)

(článek je chráněn autorským právem)

Ten kotouč zlatý na obloze,

jenž sluncem se nazývá.

Je úplně na volné noze

a v poledne na síle nabývá.

Na lidí hledí zvysoka,

a kontroluje svět,

za dne ono,

z večera měsíc,

radost pohledět.

Však někdy se schová za mraky,

to smutný je den,

tmavý jako noční můry, jako hrozný sen.

Slunce svítí dál a dál,

než zapadne za kopce a hory,

hlídací štafetu měsíc převzal,

teď stráží i ty nezapadlejší myšší nory.

Dosvítí snad za nějaký čas?

Doufejme, že ono neopustí nás.

Slunce se bude dál po obloze válet,

usmívat, veselit, však nezahálet.

>> Realiz, 27.12.2011,v 21:55

(články jsou chráněny autorským právem)

Miluju to cestování,

vidět svět z ptačí perspektivy,

smazat v hlavě své hloupé chyby,

a plně se oddat létání.

Tam vysoko v oblacích, ten dechberoucí let,

v té chvíli svlažit jsem potřebovala můj vysušený ret.

A křídla chvějíc se v poryvu větru a mrazu,

tento let šťastný byl, on nenosíc zkázu.

Obrovský kolos se v nebi vznáší,

lidi k teplým krajinám přenáší

a slunce své paprsky po oblacích rozprostřelo,

tělo ztuhlo a oko mé takovou nádheru ještě nevidělo.

Zlatavě ozářená má tvář bledá,

ruka tíhou na sklo usedá

a nabírá teplo, necítí chladu.

A to sálá jako vůně z rozkvetlého sadu.

Z okénka hledím a v plném úžasu,

pozoruji tu nezemskou krásu,

která se se zemskou stýká,

dole hory a řeky,

nahoře svatá záře,

která ti svítí to nadšené tváře.

Až monstrum dosedlo na zemi zpět,

jiná krajina, jiný to svět.

A vzdušnou čarou cesta po nebi,

vzpomínka, která u srdce zahřeje, u srdce velebí.

>> Realiz, 27.12.2011, v 17:02

RÁDA BYCH VŠEM VYŠLA DO VKUSU, ale je to opravdu těžké, a tak mě něco napadlo. Kdo bych chtěl poezii, či prózu kterou má opravdu chuť a chce si ji plými doušky přečíst, stačí vyplnit :-) ... pište do komentářů

!!! Upozorňuji, že být vámi, bych si tu nějakou připomínku zadala, jsem totiž vášnivá "pisatelka" smutných, tragických dějů, a tak by se asi nejspíš stalo, že byste obdrželi prózu/poezii se smutným dějem !!!

>> REALIZ (majitelka blogu)

(články jsou chráněny autorským právem)

Co to vůbec ta tma je? Dítě dne či bratr světla? Když poslední paprsky slunce dopadají na malebná údolíčka, celý kraj utichá. Slunce ubývá na síle a pomalu stéká, jako pramínek vody za kopce. V tu chvíli nastávvá přelom. Malé děti se západem utíkají domů. V očích se jim třpytí záře, však myšlenky odbočují jinam než k usínající krajině. Strach jim nahání tma a všudevyhlášené povídky o klekánicích. Shrbená osoba v černém plášti nebo i poletující duchové se zjizvenou tváří, předtavují děs a hrůzu pro pověrčivé děti. Je vůbec tmy potřeba? Myslím, že ano. Jak lidé, zvířata, tak i příroda je unavena z celého dne a zaslouží si odpočinek. Jen luna září na cestu a vše svým zrakem kontroluje. Proniká přes koruny stromů a proráží černočernou temnotu. Sem tam se z lesů ozve křik ptáků nebo šramot ve vzdálených keřích. Co se v lese vůbec v noční hodiny ožívá? Mohou to být snad i vaše nejhorší představy? Z čeho máte opravdu strach? Jsou to obrovští pavouci, hadi nebo obludné příšery? Pojďme se vašemu strachu podívat pěkně do očí.

(článek je chráněn autorským právem)

Píše se rok 1878 a já přišla o to nejcenější ve svém životě. Dalo by se říct, že skoro i o půlku mého života. O mé rodiče.

"Nemám ráda Vánoce." opakuji si a odkopávám mokrý sníh z nohou. Z domů s vánoční ozdobou sálá taktové teplo, které je pro mě tak daleké. Chci se taky přitulit, s chutí se zakousnout do štědrovečerní večeře, ale ta se mi v mých snech rozplývá. "Tuláku. Aspoň ty si tu. Ty můj věrný hafane." povídám a drbu mu jeho srst, ač zablešenou, tak tam jen cítím opravdovou tu lásku, ten cit, to teplo. Vánoce jsou vždy pro mě nejtěžším obdobím. Osiřelé dítě se ve velkém světě rychle ztratí. Ale mí rodiče mě vidí. Určitě se dívají. Tam z nebe. Posílají mi pusinky a to jsou vločky. Chytám je do pusy a mávám k nebi. "Chudáku dítě." při těchto slovech mi hodila zámožná paní s modrým kloboukem dva šelinky. Jak krásně byla oblečená. Jak navoněná a já? V oškubaných tenkých cárech hader a z boty trčíc mi palec. Vlasy neuhlazené a neučesané jako ona, ale rozcuchané a zamotané. S rezavou barvou jako rýna blízkého kostela. Jsem prý ďáblovo plémě. Zima mě svírá a kolébá k věčnému spánku. Nohy mi slábnou a tak bez sil upadám pod most. "Co tu chceš? Jdi si pryč, tady se ohřívat nebudeš." křičíc na mě skupinka bezdomovců. Dvakrát jsem mrkla a potácela se k zemi. Hafan kolem mě skákal a se strachem mě olizoval. "Sbohem krutý světe."

Je mi zima, neúprosná. Své ruce skoro už necítím. Vidím tmu...

Sníh třpytící se na bílých stráních, pokrývá už tak unavenou zem. Stromy ohýbajíc se pod jeho tíhou se pomalu klátí k zemi. Sem tam nějaký ten srnec u lesa, vyškubává poslední stonky trávy, trčící pod bílou peřinou. Příroda utichá a usíná. Jen zpěv ptáků se rozléhá po kraji.

Probrala jsem se, ani nevím jak. Ležel na mě Tulák a zahříval mě. "Ty moje psisko. Sic nemáme co do huby, ale spolu to překonáme." Postavila jsem se na nohy ochrnuté zimou a ztěžka zavrávorala. Kroky byly nejisté. Omrzlé ruce jsem si ohřívala v srsti čtyřnohého přítele. Snad jediného přítele.

Bylo namáhavé jít kolem domů, ze kterých se linulo teplo, láska, pohoda a vůně cukroví. Jak by mé rty slastně ochutily ty sladké plody. Rozzářená okna nesoucí ozdoby, byly tak nádherné. Za záclonami pozoruji stíny členů rodiny. Matka tulíc malé dítě ke své hrudi a otec též objímaje syna pevnými a silnými rukami. Už cítím, cítím to teplo a tu lásku, ale mrazivý vítr a ledová zima mi snění rozmetá. "Děvče, pojď k nám. Nemůžeš tu v téhle zimě stát." ozvalo se ze tmy. "Nedůveřuj jim, ani na ně nehleď." poroučel mi mozek. Byla jsem už zvyklá se o sebe postarat a ostatním nedůvěřovat. I přítel snad nebyl přítelem, opravdu věřit jsem mohla jen Tulákovi. Společnost o mě zakopávala jak o prašivého psa. Co s děvčetem, se kterým jsou jen problémy. Však dámin hlas zněl tak sladce a mírumilovně, že jsem se o pár kroků přiblížila. Stála pod problikávající pouliční lampou. "Jak pak se jmenuješ?" "Margaret, madam." odpověděla jsem. "Odhaduju, že ti je tak patnáct, nemám pravdu?" zeptala se mě chlácholivým hlasem. Mlčky jsem přitakala. "Pojď se mnou. Nemůžeš tu jen tak stát. Vždyť je pod nulou a na sobě máš jen tenkou vrstvu oblečení. Pojď." řekla a natáhla ke mně ruku. Znejistěla jsem a ustoupila krok vzad. "Ale no tak, neboj se mě. Nezůstaneš tu mé dítě. Bůh tě seslal na svět, a tak se o tebe postarám. Nenechám tě tu umrznout." Její hnědé oči se na mě upřely. Podala jsem jí ruku. Ať se děje, co se děje.

Nakonec musím uznat, že jsem dobře udělala. Ta paní měla adoptováno dalších pět dětí. Byla tak hodná a tak milá.

Na další Vánoce jsme byli opravdu taková ta rodina, na kterou jsem se dívala ještě před rokem z mrazivé zimy. Láskou překypoval náš dům. Byl sic malý, ale místa pro šest harantů v něm dosti. Byla jsem šťastná, konečně. Nevím, co se stalo s Tulákem, což mě děsí, ale určitě se má dobře. Teda aspoň tak si to namlouvám. Mám skvělé rodiče, sourozence a domov, vystlaný láskou a pohodou. Je úžasné, jak vám jedna vteřina může změnit život.

>> Realiz, 24.12.2011, v 22:25

(články jsou chráněny autorským právem)

Dech se v tobě rychle ztrácí,

tvé tělo se k zemi kácí.

Jeho modré oči,

kolem kterých se tvůj svět točí.

Jeho vysportovaná postava,

na nějž nepadá žádná únava.

Vlasy ty jsou bezchyby,

o tom není pochyby.

Projít jenom kolem něho,

přeješ si snad místo všeho.

Jeho úsměv na tváři,

tě úplně rozzáří.

Rozzáří a rozhycuje,

srdce v tobě rychle duje.

Všímáš si každého kroku jeho,

dala by si pro něj všeho.

Však on možná o tobě neví víc,

že si holka a dál nic.

A tak život jde kupředu,

bez zamilování si to zatím dovedu.

>> Realiz, 24.12.2011, v 16:13